| Část zápisku ze školní kroniky z roku 1899 Josef Strnad – učitel školy v Olší v letech 1898 – 1908 |
„Dle předpovědi lidu zdejšího (že měli zajíci na podzim málo sádla!) a dle zpráv z novin, měla býti zima mírná, tak jako roku loňského nebo předešlého! Lidé prý pomalu nebudou vědět ani jak saně vypadají!A to zvláště letos že přibližuje se Golfův proud pevnině zemské měl v krajích našich značně zmírnit účinky zimy! Však! Člověk míní, Pán Bůh mění! Ale sotva že to obyvatelé tu chválu mírné zimy z úst vypustili a mnozí znovu přečetli – nastal pravý opak! – Mrzlo – že by některý den pomalu se ani dotopit nemohl! a sníh ten se sypal na celé kolo! – takže by pomalu celé Olší bylo zasypané!
Můj pes, ubožák, zakusil též co je mnoho sněhu! Když se počalo tak sypat, tu myslel jsem si: „Jak pěkně se to mému Amidórovi ve vystlané boudě leží!“ Pořád jsem si jen přichvaloval! Však druhý den ráno! Jdu na dvorek! Přijdu mezi dvéře a volám: „Amidóre,pojď sem!“ – Pes nic! Když mé volání bylo marné, vyjdu až na dvorek – na kraj, jelikož pro sníh nebylo možno jít a tu jsem zpozoroval hezké podívání! Bouda byla celá zasypaná a pes v ní! – První má práce byla obout si vysoké boty – vzít lopatu a jít ubohého psa vysvobodit! Když jsem dospěl k boudě – pes začal vrčet! – Byl jsem rád, neboť jsem myslel, že se zadusil! Jak vyskočil když uviděl světlo! Hned byl z boudy ven! – Večer, když jsem jej posílal do boudy, nechtěl tam jít! Pročpak asi? Snad zas netušil, že ráno opět bude pod sněhem!
A skutečně! Druhého dne ráno, to samé divadlo! – Bude ještě zasypání? Kdo ví? – Kolikrát asi ti, co tu zimu chválili do budoucna pro její mírnost – a málo sněhu, hodně mrzli aneb ze sněhu nemohli ven!!Nechval dne před večerem!
Je to chůze po tom světě! (Čelakov.) Když se mnoho sněhu nasype! Chtěl by ses podívat do Netína, co dělá p. farář a p. nadučitel, přijdeš za Olší, spadneš ( u toho cestov. ukazov. )do závějí! A myslíš si: „Co nyní?“ Nó, napřed ze sněhu ven a pak snad dle možností k žádanému cíli! Byla to cesta! Pak jsem ………(14.12.1899, ve čtvrtek) , jelikož jsem se bořil stále po pas, nezbývalo mně nic jiného, než smutně se podívat na Netín a vyšlapanou cestou (mnou samým) jít do zasypaného Olší a přemýšlet o denních událostech se smutným koncem! To jsou venkovské slasti!
Sedláci Oleští byli nyní zaměstnáni sděláváním saní s půdy (pater) neb vytahovali je z kůlny a opravovali! Říkali?¨: „Letos se nám to bude jezdit! To užijeme saní a sanice!“
Skutečně, druhý den po té mé veselé cestě do Netín užil sanice p. starosta, který jel se saněmi pro p. faráře, jelikož jsem mu to sám dal na ruku – pro špatnou cestu! – Ten jel! Dívám se oknem komu to cinkají zvonky! A on to p. starosta (Ant. Bratránek) jede pro pana faráře, by se s tou nadějnou mládeží zas trochu potěšil! – Jsem ve třídě! Za chvíli po modlitbě! Slyším zas: „Cink, cink, cink!“. Nahlédnu oknem – a vidím jak pan starosta stojí před školou! A to sám! – Vyjdu ze třídy a ptám se :“Kde máte p. faráře?“. „Není možná, pane učitel,“ pravil p. starosta, „koně se mně až po břicho bořili do sněhu – tedy jsem se musel vrátit!“. Tu jsem si pravil v duchu: „ Skončilo to tak, jako má včerejší cesta !“. Takové to bylo stále! Vydal-li se někdo se saněmi ven, buďto se brzy vrátil, aneb s velkou námahou pozvolna kupředu se bral. Tak to vypadalo v I. polovici měsíce prosince 1899. (Dle předpovědi těch šťastných proroků!) Jak brzy se to polepší? „
| Výpis ze školní kroniky z roku 1910 Místní dějiny 1377-1910 |
Olší má jméno po olších četně zde kdysi rostoucích, jest katastrálně (8,93 km2 ) a politicky samostatná obec, pod vrchem Stráží (567 m), v dolíku, klonícím se k řece Oslavě. Obcí vede od r. 1901 silnice okresní z Moštišť k Netínu. Od okresního města Velkého Meziříčí vzdálena jest 6 km – 1 1/2 hodiny. (Do Moštišť 4 km, odtud do Meziříčí 2 km.) Z Olší do Netína 3 km, kam přísluší farností. Půdorys obce jest nepravidelný, domy stojí ve dvou řadách, grunty na západní, chalupníci na východní straně a na návsi, do níž ústí 4 polní cesty; jest volná na jih a západ. Mívala 706 4/8 m.(= 5 42/64 lánů) polí a 27 domů (lán s 62 m., 3 třičtvrtělány po 46 4/8 m., 11 půllánů po 31 m., 7 čtvrtlánů po 15 4/8 m. a 5 domů bez polí), z nichž v l. 1663 – 1678 zpustlo 6, když majitelé odtud odešli pro chudobu, do níž upadli za 30leté války; r. 1749: 29 domů s 573 m. polí, 150 2/8 m. pustin, 19 m. zahrad, 64 2/8 vozů sena a rybníky na 1 1/2 kopy kaprů; r. 1900: 81 domů, 491 obyvatel, českých katolíků. (248 mužů, 243 žen.)
Náležela od pradávna k panství velkomeziříčskému; r. 1377 se jmenuje mezi vesnicemi, jež Jan II. ml. daroval Janu III. z Meziříčí. Náleželo tedy Olší již v r. 1197 Janovicům z Lomnice, kteří štědře podporovali kláštery Třebíčský, Žďárský a Oslavanský. Zbožím vládly po léta rody pánů z Kravař (1399) a z Pernštýna (1528) – byli příbuzní Šternberků a pánů z Hradce Jindřichova. 1552 – 1592 Heldtové z Kementu; 1592 – 1649 Berkové z Dubé a Lipého. Za posledních Berků a hr. Khieslové z Kotsche zuřila ve vlastech našich válka 30letá a mor. Rudolf hrabě z Kounic vydal kolem r. 1650 artikule k soudům vesnickým na svém meziříčském panství. Jeho syn druhorozený Ferdinand prodal své panství r. 1676 Petrovi, (dříve baronu), t.r. již říš. hraběti Ugortovi, (původu španělského), c.k. dvor. válečnému radovi cís. Fardinanda III. Ugartové utiskovali lid dávkami a robotami. Dne 26. září 1735, (na Fryšavě), Jan Ugarte prodal otcovské statky za 623.800 zl. Leopoldovi, dědici norskému, vévodovi šlesvicko-holštýnskému, hraběti oldeuburskému, c.k. tajnému radovi a rytíři zlatého rouna. Vévoda zemřel r. 1742 a panství meziříčské oceněné na 492.000 zl. obdržela dcera jeho Marie Eleonora provdaná za Josefa, vévodu z Quastalky a Sabronetta,knížete z Pozzola. Zemřela 28. února 1760 a Meziříčské panství se Zhoří Stráneckou a Radostínem v ceně 440.000 zl. zdědila neteř její, (mladší dcera od sestry její Marie Ferease) – Eleonora, manželka Karla Josefa knížete z Lichtenštejna. Eleonora zemřela 26. listopadu 1812, zůstavivši vše svému synu Mořici, c.k. polnímu maršálku, jenž měl 3 dcery, z nichž nejmladší Leopoldina, jež se později provdala za Ludvíka knížete z Lobkovic (+ 1882). Od roku 1899 jest majitelem syn její Rudolf kníže z Lobkovic, c.k. polní maršálek v.v., bývalý zemský velitel v Pešti, za něhož byly nákladně opraveny bývalé bašty a věž nad hlavní branou zámeckou. Zemřel 9. dubna 1908. Nyní náleží panství hraběti Františku z Harrachů.
Poddanské poměry a dávky
Dle vrchnostenské fase platili poddaní 40 zl. 22 kr. pozemkové a 6 zl. 45 kr. robotní činže, 7 kr. z kopanin, 13 zl. 39 kr. místo slepic vajec, 70 1/2 lib. přediva.
Robota byla na celém panství stejná. Sedláci týdně po 3 měsíce 3 dni s 1 koněm, 3 dni s 1 volem aneb 3 dni s 2 osobami pěšky a po 9 měsíců 2 1/2 dne s 1koněm, 2 1/2 dne s 1 volem aneb 6 dní s 1 osobou pěšky; chalupníci 3 dni s 1 osobou pěšky.
Podruzi byli sice za jistý plat osvobozeni od roboty dříví dělati, ale musili pomáhati při lovení rybníků, což činilo asi 20 dní pro každého.
R. 1775: 24 sedláci byli povinni platiti 1 zl. 44 kr. gruntovní činže, 15 kr. za hlídku, 37 kr. za předivo, činži z obilí 1 1/2 m. žita, 3 1/2 slepice, 14 vajec, 2 chalupníci dohromady 50 kr. činže, 30 kr. za hlásku, 36 kr. za předivo, 1 m obilí, 3 slepice, 12 vajec. Podruzi platili 1 až 4 zl. místo bývalé povinnosti káceti dříví, začež si brávali pařezy, na hony i na lov ryb chodili i se ženami za 1 libru chleba.
Farář netínský dostával 45 m. žita, 25 m. ječmene, 75 m. ovsa a 26 třetin másla. Obec měla pastoušku, kovárnu a domek, vrchnost 5 domků, dnes náleží obci škola, 10 ha polí, 11.2 ha luk a rybník.
K farní osadě přísluší do Netína, kamž se chodilo i do školy do r. 1789; toho roku založena samostatná škola. Ježto budova z r. 1878 nedostačovala 2 třídám, přistavěna 2. třída r. 1901.
Před 100 lety byly učitelovy příjmy 69 zl. 52 kr. k.m. služby; od obce 7/8 m. pole a 7/8 m. louky, 27 snopů žita, 27 snopů ovsa, od 2 mlynářů po 1/4 m. žita, koleda od sousedů po 4, domkářů po 3, chalupníků po 2, mlynářů po 6 kr., o posvícení od souseda koláč, od chalupníka 2 kr., o Zeleném čtvrtku po 4 vejcích od sousedů, po 2 od chalupníků za zápis velikonoční zpovědi; sobotales v 1. tř. 1 kr., v 2. tř. 2 kr. Kněžny Eleonora a Marie se zavázaly dávati 6 sáhů dříví na vytápění školy.
Jak učitelé zde působili za těchto 100 let:
1. František Náhlík, rodič z Olší,učil na čísle 9 od r. 1789
2. Jakub Sobotka, rodič z Netína 1796-1812
3. Jan Jakub Šumbera, rodič z Rosic – 1812
4. Josef Ignác Hladký, rodič ze Zbraslavi 15.9.1820
5. Ignác Bernard Zmeškal z Krásněvsi 24.7.1832-14.8.1849, odešel do Jamnýho
6. Jan František Řezníček z Černýho 22.8.1849-1858, odešlel do Neslovic
7. František Waida do 30.4.1862, týž zde zemřel a do prázdnin výpomocně učil Karel Peksa, syn dvořáka zde.
8. Antonín Leo Pallat 22.9.1862 zatímně, 19. 11. 1862 skutečně, dříve papežský Sergenti fouriere, dříve učil na Starém Brně, kde redigoval 1848-1849 „Brunner Schulblatt“. Biskupskou konsistoří potvrzen 5.2.1863 No 103. Dne 24.11.1873 výn. c.k. zem. šk. rady č. 25620 přeložen byl do Hermanšlaku (Heřmanova), kam se 15.12.1873 odstěhoval.
9. Jan Kapistran Vaněk, bohoslovec, učil výpomocně ustanoven jsa c.k.zem. šk. r. od 17.5.1874 do 1.10.1874, kdy byl vysvěcen na kněžství; týž zemřel 1908 jako farář v Měříně. Od 15.12.1873 do 1.6.1874 a opětně od 1.10.1874 do 1.3.1875 byla škola bez učitele.
10. Vincenc Slezák z Arnolce, c.k. zem. šk. r. 13.12.1874 ustanoven, 27.2.1875 až do x.11.1876, přesazen do Hodova.
11. Antonín Palát, (viz č. 8). Dekr. zem. šk. r. 21.1.1877 od 9.2.1877 do 24.4.1879, kdy zemřel.
12. Václav Horák z Hrbova. Dekret 9.9.1879 č. 6455, od 16.9.1879 do 1.4.1887, jmenován nadučitelem v Uhřínově, kde dodnes působí.
13. Jan Tomšík, roz. 23.6.1846 v Želetavě, přišel z Uhřínova, od 2.4.1887 do 1890/91, dán na odpočinek.
14. František Vlček z Laviček, 3 dni týdně excurrsu do 1.8.1892; nyní správce školy ve Vídni u Moštišť.
15. Čeněk Racek roz. 4.7.1864 v Brně, přišel ze 4třídky v Osové Bytýšce, jmenován správcem školy v Olší dekr. zem. šk. r. 14.12.1891č. 13248. Až do 30.3.1896 č. 3056 jmenován nadučitelem v Blízkově, kde dodnes působí.
16. Emanuel Vítek roz. v Janovicích u Polné 24.12.1868. 16.8.1896 č. 1367 zatímně, 17.11.1896 č.13.284 definit. až do 20.10.1898; nyní nadučitel v Netíně.
17. Josef Strnad zatímně rok (+ 1908 ve Zbraslavi).
18. Antonín Kocman roz. 18.7.1874 v Proseči u Křtin, podučitel z Netína od 2.6.1899 č. 6276 správcem 1.třídné školy; 2.5.1902 č. 6852 nadučitelem do r. 1909 do konce srpna – na Rudu. Škola rozšířena přístavbou 2. třídy r. 1901.
19. Bohuslav Milostný, č. 1901, od 1.10.1909 do 28.2.1910 půl roku výpomocně, podučitel z Horních Borů, jmenován c.k. okr. šk. r. zatímním správcem školy v Jersíně 19.2. č, 355.
20. Antonín Jelínek, roz. 18.4.1869 v Křižanově, jmenován 10.1.1910 č. 36.304 nadučitelem v Olší, kde od 1. března nastoupil – přišel z Jersína.
Jak podučitelé působili:
1. Františka Kafková, (roz. Vídeň u Moštišť, zat. poduč. 16.9.1901 č. 1201 (vdala se).
2. Bohumír Mejzlík (ze Šeborova), 4.12.1908 č. 2436 (od půl roku) zatímním výpomocným, od 26.6.1909 č. 1309 zatímním podučitelem.
3. Výpomoc. uč. František Šurda – půl roku – nemoc.
Zatímní industriální učitelkou v Olší ustanovena c.k. mor. zem. šk r. 3.7.1909 č. 14.965 Růžena Florianová, (roz. v Jersíně), zatímní ind. uč. v Netíně a Stránecké Zhoři, docházejíc z Netína vyučujíc 4 hodiny týdně.
Náboženství vyučuje nyní 4 hod. týdně DpP. Václav Hlavička, farář v Netíně od 27.12.1899.Kříže jsou u obce 3 a Boží muka.
Trati se jmenují: V Ochozi, Benčí, Stráně, Padělky, Humna, Rovné louky, Strážná hora, Stráž; r. 1749: V Borovinách, na Močnicích, nad Habrůvky, na Sedličkách, Žlíbky, pod Lavickou hrází.V katastru jest: 549,9 ha polí, 82,5 ha luk, 3,1 ha zahrad, 60,5 ha pastvin, 169,7 ha lesa, 4,9 ha rybníků.
Samoty: Křehlíkův mlýn (č. 42). R. 1656 náležel Matouši Křehlíkovi, 1749 Tomáši Křehlíkovi; byla u mlýn s 2 složeními i pila. Dnes patří Josefu Polákovi. Vyhořel r. 1852 a 1863. Šimáčkův mlýn (č. 43). R. 1749 byl na něm, (2 složení a pila), František Šimáček. Dnes náleží Adolfu Kobzovi.
Přes 100 let drží domy rodiny: Bartuškova a Kozinova, přes 250 let Peksova, jež sedí od dávných dob na bývalé dědičné rychtě (č. 5). Roku 1649 zažádal Pavel Peksa, půlláník, aby mu vrchnost meziříčská potvrdila milostivé obdarování předešlých pánů držitelů statku meziříčského, což se i stalo. Potvrdiltě hrabě z Kounic osvobození domu Peksova od všelijaké roboty a dovolil zároveň, aby všichni, kteří té rychty se vším příslušenstvím budou užívati, jako svým vlastním purkrechtem dědickým mohli vládnouti a přidal dědičně i čižní myslivost všelikého ptactva na vrchnostenských gruntech. Za to Pavel Peksa se zavázal na budoucnost platy správně platiti do důchodův a přivézti bečku vína z vykázaného města. (Dáno na hradě Meziříčském nad řekou Oslavou, 29. září 1649 – Regeota 257.)
Roku 1888 povodní byla odnesena ornice ze zdejších polí většinou po stráních ležících; r. 1898 řádila větrná smršť směrem od Kochánova k Vídni v šířce 150 kroků, jíž se stala velká škoda nejen na polích, ale i v lesích; r. 1899 byla povodeň, 1900 a 1902 nadělaly škody ohně.